Zřetelně rozdělená společnost
Marek Řezanka
Popularita Fialovy vlády začíná připomínat oblíbenost hřebíku v botě. Ti, kteří by ji rádi udrželi u moci i pro další volební období, radí její personální obměnu. Těmto „odborníkům“ dochází, že stávající složení vlády je nejlepší reklamou k volbě Andreje Babiše – ale již jim nedochází, že Petr Fiala si rekonstrukci kabinetu dovolit nemůže. Za prvé – ministrů, jejichž práce je katastrofální, je po hříchu mnoho. Vít Rakušan je neodmyslitelně spojen s podezřením s napojením na organizovaný zločin v kauze Dozimetr, a co hůře – stal se symbolem pro odklon od demokratických principů k praktikám totalitním. Posvětil vypínání nepohodlných webů, stal se symbolem udávání – a kriminalizace „nesprávných názorů“. Městský soud v Praze nyní rozhodl, že poskytovatel internetového připojení porušil zákon o svobodném přístupu k informacím, když na apel kabinetu znepřístupnil konkrétní stránku.
Zbyněk Stanjura neblaze vynikl extrémním navýšením státního dluhu v rekordním čase. Vlastimil Válek proslul jako ministr, který neumí zajistit dostupnost základních léků a kvalitní zdravotní péče, ale zato umí dělat reklamu pojišťovnám, které sice lidem nepomohou s léky, ale přispějí jim na „chytré hodinky“. Škoda, že neexistuje nějaká aplikace na moudrého ministra zdravotnictví. Ostudnou roli sehrál pan Válek i v kauze IKEM (dění okolo pana Michala Stiborka).
Jozef Síkela svou katastrofální energetickou politikou přivedl řadu tradičních českých firem ke krachu – a mnoho dalších podniků žene do záhuby, neboť jsou kvůli vysokým cenám energií nekonkurenceschopnými.
Marek Výborný je pro změnu ministrem, který resortu zemědělství nerozumí vůbec – a jediný způsob, jak umí reagovat na oprávněný hněv mnoha zemědělců, je absolutní arogance.
Jana Černochová nemá být ministryní obrany od chvíle, kdy by táhla na Rusko, aniž čekala na vyšetření incidentu, při němž dopadly dvě rakety na polské území – jak se ukázalo, mohla za to ukrajinská strana.
Za Mikulášem Bekem jde kauza nefunkčních přihlášek na střední školy.
Marian Jurečka prokázal, že má všechny předpoklady pro asociální politiku včetně ničení důchodového systému, když ani tragická střelba na filosofické fakultě nemohla narušit ministerský bujarý předvánoční večírek.
Samostatnou kapitolou je soustavné ničení naší diplomacie ze strany bakaláře Lipavského, který se ve svém válečném zápalu nejvíce děsí pacifismu – a jehož midasovská arogance ho provází na každém kroku. Lze zmínit jeho buranské chování k Evě Filipi, která strávila v Sýrii 13 let, a pomohla svým diplomatickým umem z vězení více než 20 lidem. Dlužno dodat, že někdo tak neerudovaný jako pan bakalář Lipavský se nikdy ministrem stát neměl, natož zahraničních věcí. Je přímo zodpovědný na narušení vynikajících československých vztahů, které se zlepší ve chvíli, kdy Fialův kabinet skončí.
V normální společnosti by jedna každá kauza stačila na pád Fialovy vlády. Tu ale drží i mainstreamová média, neboť „apel doby“ zní, že Fialova vláda padnout nesmí, třebaže sám její premiér je směšný (vysílání signálů, nedržení slibů, kauza Nutella, atd.), a navíc zapletený do čachrů kolem Podnikatelské družstevní záložny.
Za druhé – Petr Fiala ví, že pětikoalice se drží vzájemně pod krkem – a že pokud by sáhl na post pana Rakušana, bakaláře Lipavského, Mikuláše Beka či Vlastimila Válka, celý domeček z karet se mu sesype, a může to zabalit tak jako tak.
Jediný úkol, který Fialův kabinet plní, je dodávání munice Ukrajině, i když se tak děje na úkor českého zdravotnictví, sociálního systému, průmyslu či zemědělství. Tento úkol mu však nezadali čeští občané, kterým záleží na výše jmenovaných oblastech, a ne na nesmyslném dodávání zbraní v situaci, kdy i sám papež volá po kapitulaci zdecimované Ukrajiny. Kromě munice se začíná mluvit i dodávání „lidských zdrojů“.
Naše společnost se tak čím dál více dělí na ty, kteří jsou ochotni za Fialův kabinet padnout, a na mnohem početnější skupinu těch, kteří touží po jediném: Aby padla Fialova vláda.
Snaživý vždy byl – současně pak tupý:
Ač neznal nic, přál si být mistr světa:
Typ, který stoupá, ač jen seky kupí.
Vysoká funkce byla jeho meta.
Za něho hloupost neskutečně vzkvétá.
Na životech mu pranic nezáleží:
Vlasy se hrůzou z pacifistů zježí.
Ač si přál na Krym – tak tam neodlétá.
Nenechá suchou nitku na papeži:
Biegler chce válku – bacha na kadeta.
Lid nechce padnout, kadet, zdrcen, úpí.
Co na tom, že jsou vojska rozemleta.
Ať padnou další – to si přejí supi.
Když Biegler velí, je se všemi veta.
„Nesmí se prohrát“, řve ze svého ghetta,
pro něho jiní chcípnou v děsné řeži.
„Chci více zbraní“ – čas mu ale běží.
On nepřítele vskutku nerozmetá.
Puch mrtvých těl je pro něj vánek svěží:
Biegler chce válku – bacha na kadeta.
Ratlíček je to – slupli by ho s chlupy.
Mohla by o něm vzniknout opereta,
jak se jak děcko vzteká – a jak supí.
Člověk chce, ať ho hlupák nezaplétá
do války, v níž se s jistou smrtí střetá.
Pod okny stráž mu fůru hnoje střeží.
O míru mluví jako o zátěži.
Kdo by chtěl zhebnout pro prázdného skřeta?
Jak hraje šachy? Pěšce plete s věží:
Biegler chce válku – bacha na kadeta.
Silácké řeči pomohou mu stěží.
Válka je svině. Zbrojaři z ní těží.
Rozumí p..u – přesto plány splétá.
Ano, je hrozbou všem, kdo chtějí přežít:
Biegler chce válku – bacha na kadeta...